Jak moc bych vsadil na politologii jako „vědu“ ?

Esej do předmětu Metodologie politologie z podzimního semestru 2010.

Úvod

V této eseji se pokusím nalézt odpověď na otázku, zda-li je politologie věda, či nikoliv. Předkládaný text si samozřejmě neklade za cíl najít jedinou správnou pravdu a podat zásadní rozhřešení otázky o tom, zda-li a na kolik je politologie vědou. Naopak, představím zde spíše svůj názor na základě reflexe první kapitoly knihy Designing Social Inquiry (dále jen DSI), jež nese název „The Science in Social Science“.

Domnívám se, že nezaujatý a s tématem nikterak neseznámený člověk by odpověděl, že politologie vědou je. Už samotné slovo „politologie“ působí na laika odborně. Aby se však určitá „disciplína“ mohla stát vědou, musí splňovat určitá kritéria a kategorie požadavků, která představím v další části textu. Nutno však poznamenat, že text zadaný k vypracování eseje reflektuje samotnou vědu jako takovou jen málo, spíše ve své úvodní části, přičemž většina textu je věnována výzkumu – tomu, jak jej správně vést, jaké jsou možnosti, jak je možné ho vylepšit apod. – tedy samotné metodologii.

Pokud politologie (a popřípadě jiné společenské „vědy“) není vědou, čím tedy je? Autoři DSI poznamenávají, že existuje charakteristika, která společenské vědy jako takové vymezuje ze stavu, kdy by mohly být označeny za disciplíny, které se věnují pouhému „nahodilému pozorování“. Tou charakteristikou je nezpochybnitelná snaha přivést validní závěry systematickým užíváním osvědčených metod zkoumání. Stačí to ale k tomu, abychom mohli politologii označit za „vědu“? Abychom tak mohli učinit, je třeba vědět, co musí splňovat disciplína, která po tomto označení „touží“ a v čem vůbec spočívá ona „vědeckost“. To je otázka, na kterou se v následující hlavní pasáži mé eseje pokusím odpovědět.

Politologie jako věda?

Pokud se budeme tázat po tom, zda-li je politologie věda, musíme vědět, co to vůbec „věda“ jako taková je, co ji identifikuje. Klíčová otázka tedy zní: co je obsahem vědy? Obsah vědy, obsah vědeckého zkoumání, je totiž tím, co tvoří a definuje pojem „věda“ jako takový. Obsahem vědy jsou zcela primárně metody a pravidla, na základě kterých se „vědecky zkoumá“. Samotné téma, jež je zkoumané, pak může být prakticky jakékoliv – důležité ale je, aby obsah tématu byl podřízen postupům, metodologii a pravidlům, které jsou vědecké. Můžeme mít „na talíři“ sebevědečtější téma, avšak určujícím z hlediska jeho vědeckých kvalit bude právě použitá metodologie a pravidla. Kupříkladu odborný článek o červích dírách na bázi kvantové fyziky, který bude fakticky objevný a správný, nemusí splňovat vědecká kritéria, pokud si autor článku metodologii a pravidla, na základě kterýchž postupoval, lidově řečeno „vycucal z prstu“. Domnívám se, že na základě tohoto kritéria „obsahu vědy“ politologii lze označit jako vědu. Ale nepředbíhejme.

Další podstatnou součástí vědeckého výzkumu je vytvoření „závěru“, určitého výsledku, který nespočívá v pouhém hromadění dat. Můžeme mít sebelepší zdroje dat, avšak data sama o sobě neudělají dobrý výzkum, jsou pouze předpokladem. Cílem vědeckého výzkumu je však zjištění něčeho, co není pozorovatelné, či co nám nesdělují data sama o sobě – tedy určitý širší závěr, podávající informace o zkoumané oblasti, kupříkladu zjištění kauzálních efektů z pozorovaných dat. Jak si stojí politologie vstříc tomuto požadavku? Uvedu krátký příklad. Politolog, zabývající se politickými stranami a jejich systémy, může hromadit data spočívající ve volebních výsledcích daných stran za určité časové období. Samotné hromadění a představení těchto dat nedělá z dané politologické práce práci vědeckou. Politolog se však může zaměřit, na základě těchto dat, na různé aspekty. Kupříkladu v etnicky rozdělené Belgii může zkoumat, jaké strany mají podporu v různých částech Belgie v závislosti na etnickém složení daných regionů. V Británii může sledovat jakou úspěšnost mají národní strany Skotska či Walesu v porovnání s tím, kolik Skotů a Walesanů nevolí primárně dle národnostního klíče. Takových případů lze najít nepřeberné množství a pokud se politolog na tyto případy zaměří a na základě shromážděných dat pomocí vědeckých postupů a metodologie přidá přidanou hodnotu v podobě závěrů, jež z hrubých dat samých v žádném případě nevyplývají, můžeme hovořit o vědě. I druhé kritérium vědeckého výzkumu je tedy dle mého názoru v politologii uplatnitelné.

Další bod hovoří o tom, že výzkumníkovy metody musí být veřejné. Jinak řečeno, jeho práce musí být ověřitelná vědeckou komunitou, či kýmkoliv jiným, kdo disponuje danou odborností. Tím se opět částečně dostáváme ke korektně zvolené metodologii vědecké práce. Před samotným započnutím výzkumu by se měl výzkumník maximálně soustředit na to, zda je možné vylepšit výzkumný design, se kterým hodlá pracovat. Vědec by měl mít mysl otevřenou, pokládat nové otázky, revidovat stávající výzkumné designy a sbírat data z více zdrojů, než je klasicky požadováno. V DSI jsou uvedeny čtyři základní komponenty důležité pro každý výzkumný design: téma výzkumu, teorie, data a využití dat. Pokud výzkumník bude postupovat dle výše uvedeného a metodologie jeho práce bude zároveň korektní, je zde předpoklad velice kvalitní práce. Domnívám se, že se jedná o něco, co lze využít a aplikovat prakticky v jakémkoliv odborném oboru a je jedno, zda-li se bude jednat o vědu přírodní, či společenskou.

Posledním klíčovým bodem, jež musí splňovat vědecký výzkum, je to, že výsledky musí být „nejisté“. Nemůžeme si nárokovat absolutní pravdu a je jedno, zda-li náš výzkum budujeme na rozhovorech s lidmi, či na hrubých datech statistických úřadů. Vzhledem k tomu, že data určitým způsobem interpretujeme, je zde vždy možnost, že data mohou být interpretována jinak a lépe. Výzkumník, který této nejistotě nedokáže čelit, většinou sám o sobě tvrdí, že ví všechno nejlépe. Bez racionálního ohodnocení nejistoty je však popis reálného světa neinterpretovatelný. To ale neznamená, že nelze zkoumat záležitosti, u kterých panuje nejistota ještě před startem výzkumu. Příkladem uváděným v DSI je výzkum vyhynutí dinosaurů – přesný důvod této události nebyl rozřešen, ale samotná kontroverze týkající se různých výzkumů přinesla spoustu validních vědeckých informací. I v tomto ohledu nevidím v politologii problém. Pokud například politologové analyzují možný výsledek voleb, svou analýzu nevydávají za pravdu a netvrdí, že volby jistojistě dopadnou přesně tak, jak to dle jejich výzkumné práce vypadá.

Při vybírání tématu pro výzkum by se vědecký pracovník neměl řídit svými emocemi, názory a pohledy na svět. Pokud například děláme výzkum o krajní pravici a zároveň krajní pravici nesnášíme, neměl by se tento emoční jev promítnout do naší práce. Cílem výzkumníka je podat objektivní závěr na zkoumané téma. Pokud celou věc zjednodušíme – nikoho nezajímá náš názor – vědeckou komunitu bude zajímat vědecký výsledek naší práce.

Dle DSI by měl každý společenskovědný výzkumný projekt splnit dvě kritéria (či alespoň jedno z nich). Zaprvé, výzkum by měl řešit problém či otázku, která je důležitá pro reálný svět. Měl by řešit něco, co ovlivňuje životy milionů lidí na zemi. Druhým možným kritériem je to, že výzkum obohatí akademickou literaturu něčím, co ještě není v takové míře zpracováno a může tedy napomoci při provádění dalších výzkumů. Jedná se tedy o dvě hlediska – praktické a teoretické – přičemž ideální stav je skloubení obou. Je však zřejmé, že to je něco jen zřídkakdy dosažitelného.

Závěr

Teorie a praxe by měly být ve vědeckém výzkumu propojené – teorie, která má opodstatnění v reálném světe může implikovat empirický výzkum. To je něco, čeho by se politologie měla držet, aby nezabředla do stavu, kdy se příliš zteoretizuje, avšak její teorie nebudou uplatnitelné v empirickém výzkumu, či naopak. Lze však konstatovat, že v takovém stavu se politologie nenachází. A je tedy vědou? Vsadil bych si, a popřípadě kolik, na to, že je politologie vědou? V DSI se touto otázkou prakticky nezabývají a je nastíněna až v samém závěru kapitoly, kdy je citováno z díla pánů Neustadta a Maye, kteří polemizují s jednou ze základních charakteristik vědeckého výzkumu – totiž bodu, ve kterém je požadována ona určitá „nejistota“ vyzkoumaného. Pokud bychom si my sami chtěli dělat nárok na absolutní pravdivost, doporučují nám Neustadt a May zeptat se sami sebe: „Kolik svých vlastních peněz by jste si na to vsadili?“ Autoři DSI odpovídají: „A při jakém kurzu?“. Otázka samotná tedy nesměřuje přímo na to, zda-li je politologie věda, ale spíše podtrhuje důležitost „vědecké nejistoty“, respektive určitou zápornost činění si nároku na absolutní pravdu. Pokud bych ale měl na tuto otázku odpovědět ve smyslu politologie, má odpověď by zněla, že bych si na její „vědeckost“ vsadil (klidně vše). Avšak pouze v tom případě, že charakteristiky, jež jsou v DSI popsané jako „obsah vědy definující“, jsou korektní. Zde je tedy zřejmě namístě uplatnit onen bod, týkající se nejistoty ve vědecké práci a zeptat se autorů DSI: „Kolik vlastních peněz by jste si na správnost této definice vědy vsadili?“ Možná by pak opět dodali: „A při jakém kurzu“?

linkuj.cz vybrali.sme.sk