Bůh: Ano či ne?

Po více než měsíční odmlce, způsobené zvýšeným studijním vytížením, se opět vracím a mohu Vás ubezpečit, že frekvence zveřejňovaných článků se nyní výrazně zvýší. Zde bych rád dal pro širokou veřejnost svou maturitní práci na téma islamizace Evropy, potažmo islámu jako takového, jež byla ohodnocena stupněm "výborný". Celá práce je pouze překopírovaná bez jakékoliv úpravy pro můj blog.

Úvod

Jako téma své maturitní práce jsem si zvolil otázku, či snad zamyšlení nad něčím, nad čím se lidstvo zamýšlí již prakticky od úplného počátku své existence. Otázka podoby či existence boha, jakožto něčeho nadpřirozeného, je pro mnoho lidí otázkou zcela zásadní. Náboženství, které prakticky téměř jakoukoliv víru v boha zaštiťuje, má na chod lidstva jako takového neuvěřitelný vliv. A to nemluvím pouze o historických aspektech této věci – náboženství ovlivňuje miliony lidí na planetě Zemi i dnes. Je sice nezpochybnitelným faktem, že křesťanské církve již dnes nemají takovou moc, jakou se mohly pyšnit ve středověku, ale co se schopnosti manipulace týče, jsou tyto křesťanské církve více než dostatečně zastoupeny islámským náboženstvím. Za zcela základní otázku jakékoliv problematiky týkající se boha, považuji otázku takovou, která se bude zajímat o to, jakou podobou může nějaký existující bůh disponovat. S touto otázkou dále souvisí další podotázka a to ta, jakým právem si lidstvo myslí, že má znalosti k tomu, aby si samo mohlo nárokovat to, že ví, jak bůh vypadá. Ano, každé náboženství sice chápe boha jinak, ovšem každé z oněch dnešních náboženství si myslí, že právě jejich vize boha (bohů) či stvořitele (stvořitelů) je ta jediná správná.

Dalším tématickým okruhem, který považuji za důležitý, je záležitost týkající se toho, co víra v boha lidstvu dala, jak mu pomohla. Jinak řečeno jaké progrese, či snad degrese, lidská populace dosáhla kvůli víře v boha, kvůli náboženstvím a kvůli církvím. Domnívám se, že se jedná o otázky naprosto stěžejní, uvážíme-li, že víra v boha je s lidstvem, ať se to někomu líbí či ne, naprosto neodmyslitelně spjata. To, čemu se budu věnovat v této maturitní práci, však nebude hledání odpovědí na tyto otázky, nýbrž nahlédnutí do současnosti. Když už se tedy bavíme o bohu, co může být víc přínosné, co může být víc aktuální, co může vít víc diskutabilní, či co snad může být víc prospěšné, než právě to, analyzovat vliv náboženství na náš současný svět. Jelikož žijeme v Evropě, považuji tedy za svou morální i etickou povinnost analyzovat náboženskou situaci právě v Evropě. Základním stavebním kamenem takového rozboru pak budou otázky podobné těm předchozím.

Bohužel, musím dopředu avizovat, že odpovědi na takovéto otázky v její současné, tedy aktuální podobě, budou pro Evropu i pro nás, jako pro její obyvatele, vyznívat více než negativně. Dle mnoha současných filosofů a politologů dnes Evropa stojí na křižovatce a v následujících letech se rozhodne, jakým směrem se bude její existence vyvíjet nadále. Nebyla by to planeta Země, aby vše nebylo spjato s touhou po moci, po penězích, manipulací s obyvatelstvem a pohledem na svůj osobní profit ve věcech různorodých. V rámci politické korektnosti se dnes o určitých tématech spjatých s náboženstvími příliš nediskutuje a když už se přeci jen objeví nějaký odvážlivec, který se nebojí hlásat pravdu do širokého éteru, je vládnoucími vrstvami ihned označen za rasistu, fašistu, nacistu, či xenofoba. Výrazů je spousta – stačí si jen vybrat a to také čelní představitelé snad všech evropských zemí s chutí dělají. V této své maturitní práci se tedy chci stručně pozastavit právě nad těmi věcmi, jež jsou považovány za politicky nekorektní, avšak o to více se zabývají věcmi, pro nás, pro zastánce tradičních evropských hodnot a myšlenkového a kulturního dědictví našich předků, zcela zásadními, až bych se nebál použít termínu existencionálními. To, čemu se tedy budu věnovat, je působení islámského náboženství v Evropě.

Nebudeme se zdržovat a hned se podíváme na situaci, která panuje ve státech na starém kontinentu. Je stav věcí vskutku tak závažný a alarmující, nebo nejde o nic jiného než o zbytečně moc nafouknutou bublinu? Jak ukáží řádky následující, prvně jmenovaná možnost je, žel, správná. Prvně se podíváme na situaci v zemi, která se dnes stala téměř synonymem pro termíny jako multikulturalismus či islamizace Evropy. Jedná se o jednu ze zemí Beneluxu, o Belgii.

Situace v Belgii

Stav věcí v Belgii je doopravdy ukázkový a lze ho považovat za jakési zrcadlo toho, jak se věci mají v západní Evropě celkově. V Belgii existuje početná muslimská komunita, jež je tvořena ze dvou třetin Maročany a z jedné třetiny Turky. Údaje z května roku 2002 hovoří o tom, že tehdy měla belgická muslimská komunita něco přes tři sta padesát tisíc členů. Vzhledem k tomu, že v Belgii žije něco přes deset milionů obyvatel, by to nebylo ještě nic tak závažného. Avšak vzhledem k tomu, že migrace do Belgie v následujících letech pokračovala, číslo se dále navyšovalo. Dalším důležitým faktem také zůstává to, že porodnost, a to nejen v Belgii, ale v Evropě celkově, rapidně klesá. To se však netýká právě muslimů, u kterých bývá zvykem, že jedna žena mívá pět i více dětí. Počet muslimů v Belgii, i v ostatních zemích, se tak rapidně zvyšuje, zatímco původní obyvatelé starého kontinentu prakticky vymírají.

Islamizace v Belgii probíhá, jak už jsem naznačil, zhruba tak, jako v ostatních evropských zemích. Muslimové osídlují okrajové čtvrti měst, ve kterých postupně získávají demografickou většinu, politické posty, posílení práv pro své islámské komunity a podobně. Tím postupně vytlačují původní obyvatelstvo a postupně se z předměstí přesouvají přímo do měst samotných. Pojďme ale k samotným faktům. Tak například Brusel, hlavní město Belgie a pomyslné centrum Evropské unie, je více než z poloviny tvořeno nepůvodními obyvateli. Považte sami, Belgičané ve svém hlavním městě tvoří menšinu! Je ale čemu se divit? Není, uvážíme-li onen vstup islamistů na tamní politickou scénu. Jak poznamenává Filip Dewinter, předseda nejsilnější vlámské strany Vlámský zájem, v Belgii je praktikován tzv. islamosocialismus. To v praxi znamená to, že belgická socialistická strana se stará o zájmy muslimů, dává jim stále větší a větší práva a tím si kupuje volební hlasy. To ale není vše – aby bylo dílo dokonáno, za socialisty v Belgii kandidují samotní muslimové. Výsledkem je, že například v Bruselu je nyní více než pětina radních neevropského původu,. převážně právě za socialisty. Tristní však je, že imigranti v Belgii kandidují i za křesťansko-demokratickou stranu i za liberály. Bizarní spojení socialistů, křesťanů a liberálů, kteří se zuby nehty chtějí udržet u moci, je tak vodou na mlýn všem muslimům v zemi.

V některých bruselských správních obvodech je už situace vážně více než alarmující. Tak například ve správním obvodu Sint-Joost-ten-Node je jedenáct ze šestnácti socialistických radních tvořeno muslimy. Dále to jsou čtyři z pěti křesťanských demokratů a dva ze tří liberálů. Toto je islamizace Evropy v praxi. Tito muslimové, jež se postupně dostávají na více a více vrcholné pozice, samozřejmě uplatňují co nejvíce výhod pro islámské komunity na úkor původních obyvatel. Nejhrůzostrašněji pak působí snaha prosazovat právo Šária, jakožto součást práva v zemi jako takového. Co se týče belgických měst, nepanuje taková situace pouze v Bruselu. Z celé palety dalších měst zmíním například Antverpy, kde třetinu socialistických radních tvoří muslimové. U křesťanských demokratů je situace naprosto totožná.

Co se týče kritiky, či upozorňování na radikální islám, je to vzhledem k výše uvedenému rozložení moci v zemi něco naprosto nepřípustného. Na zdokumentování situace opět uvedu konkrétní přiklad – z Antverp. Marija Uijt den Boogardová byla civilní zaměstnankyní úřadu, jež pracovala v muslimských sídlištích. Boogardová nechtěla zavírat oči před tím, čeho byla svědkem, a tak ze své pozice vydatně upozorňovala na to, že tamní čtvrtě jsou zcela ovládány muslimskými radikály, kteří v ulicích prakticky určují právo a ovládají život dalších lidí – nutno poznamenat že muslimů, jelikož zde hovoříme právě o jedné z předměstských čtvrtí, která se stala doslova islámským ghettem. Za toto pouhé upozorňování na stav věcí, byla svými politicky angažovanými šéfy z řad socialistů a liberálů oslovena, aby změnila své postoje, které oni považují za nepřijatelné. Když to neudělala, byla ze své pozice vyhozena a na její místo byl socialistickými radními dosazen právě jeden z představitelů radikálních islamistů, na něž si Boogardová stěžovala. Tento radikální islamista pak pod svou správu dostal celou čtvrť a dohlíží na dvacet pět antverpských mešit.

Za zmínku také zcela nepochybně stojí kauza s uniklou zprávou tajných služeb z roku 2002. Tehdy se na veřejnost dostala zpráva belgické parlamentní komise, pod kterou spadá státní bezpečnostní služba. Tato zpráva uváděla, že belgické tajné služby nemají dostatek peněz, ani prostředků na boj s islámským radikalismem v zemi, dále naprosto skandální zprávu o tom, že existuje dohoda mezi Belgií a islámskými teroristy o neútočení, výměnou za laxní přístup belgických úřadů k tamním islámským radikálům – což, jak vidno, se podařilo splnit do puntíku. Jedním z dalších bodů uniklé zprávy bylo také to, že se belgické tajné služby bojí proti muslimům zasahovat, a to kvůli tomu, aby nebyli obviněni z rasismu a xenofobie. Islám tedy nejenže krutě zasahuje do života běžných Belgičanů, ale dokonce také znemožňuje práci státním bezpečnostním složkám, což už je doopravdy na pováženou. Také díky tomu se belgický Vlámský zájem, strana bojující proti imigraci a islamizaci, těší stále větší podpoře obyvatel. V minulých volbách získala 24% hlasů a stala se největší frakcí ve Vlámském parlamentu, do vlády se však samozřejmě nedostala, protože většinu si pro sebe ukořistili islamisty infiltrovaní socialisté, křesťanští demokraté a liberálové.

Abych se dostal také k jiným státům, než jen k Belgii, nebudu se rozepisovat s dalšími a dalšími případy dokumentujícími islamizaci Belgie, avšak jeden učebnicový případ si přeci jen neodpustím. Neutralita veřejných služeb v Antverpách byla výrazně narušena tím, že na recepcích nejrůznějších orgánů pracuje velké procento muslimů, z čehož vznikají jisté náboženské problémy. Městské úřady se tedy odhodlaly ke správnému kroku a zakázaly veškerá náboženská vyjádření v zaměstnání. Výsledek? Muslimové si dupli a požadovali celkový zákaz Vánočních svátků, Velikonočních svátků a dokonce i zákaz vánočních či velikonočních čokoládových cukrovinek na pracovištích. Výsledek? Zákaz muslimských závojů byl zrušen, zákaz křesťanských a židovských symbolů však zůstal v platnosti.

Situace v Rakousku

Nyní se podíváme na situaci u našich jižních sousedů, do Rakouska. Tamní situace je velice specifická tím, že islám, jakožto náboženství, je v Rakousku zakořeněn a uzákoněn již hodně dlouhou dobu. Už v roce 1878 byla zaručena náboženská svoboda muslimské komunity, poté přišel v roce 1912 tzv. zákon o islámu, který byl potvrzen roku 1979, kdy vznikla rakouská Islámská náboženská komunita. Té byl dán status náboženské organizace a veřejné společnosti. Z těchto zmíněných okolností pramení například to, že je tato islámská společnost placená z veřejných zdrojů, tedy z peněz rakouských daňových poplatníků. Dalším závažným faktem je skutečnost, že Rakousko zastává sekularizaci, tedy odluku církve od státu. Rakouští muslimové, respektive přímo celé politické strany, ale tento fakt, jak se zdá, nerespektují. Ve vídeňské městské radě je momentálně hned několik muslimů, a to jak za Sociální demokracii, tak za Lidovou stranu.

Muslimská komunita v Rakousku představuje zhruba čtyři sta tisíc muslimů, přičemž celá rakouská populace představuje číslo o něco vyšší než osm milionů obyvatel. V Rakousku ovšem probíhá islamizace podle poněkud odlišných měřítek, než jak je tomu u většiny zbylých států západní Evropy. Muslimské bratrstvo, nechvalně známá muslimská organizace původem z Egypta, tu má totiž poměrně velký vliv. Saudská Arábie převedla na konto Islámské náboženské komunity ve Vídni milion dolarů, přičemž jeden z představitelů Muslimského bratrstva, jakožto vysoce postavený člen Islámské náboženské komunity, tyto peníze spravuje. Za zmínku také stojí to, že v samotné Vídni je zhruba 280 mešit, přičemž některé fungují velmi separovaně od "zbytku světa". Často totiž bývají v zadních částech domů s různými obchody, které vlastní nějaký ten muslim. Rakouské zákony, jak známo, stanovují zákaz provozů obchodů přes neděli. Díky umístění některých mešit je pak tento zákon ze strany islamistů vytrvale porušován, přičemž policie se na to pouze nečinně kouká a zdůvodňuje to tím, že se chce vyhnout "byrokratickým potyčkám s Islámskou náboženskou komunitou".

Velmi zajímavě také dopadla studie z roku 2006, vypracovaná rakouskou vládou, která uvádí, že celkem 45% muslimů se nechce integrovat do rakouské společnosti. Jedná se zde tedy o velmi obdobnou záležitost, jako je vytváření muslimských ghett na předměstích velkých belgických měst. Na úplný závěr, co se Rakouska týče, bych rád poznamenal, že Rakousko je první zemí, ve které začal jasný odpor proti islamizaci ráznými činy. Ve spolkové zemi Korutany byl totiž konzervativními lidovci (ÖVP) a Svazem pro budoucnost Rakouska (BZÖ) prosazen zákaz výstavby mešit. A jak uvedl jeden z čelních představitelů BZÖ, "Korutany jsou v tomto ohledu praporečníkem Evropy."

Situace v Nizozemsku

Třetí zemí, na jejíž situaci se podíváme, je jeden ze sousedů již zmíněné Belgie – Nizozemsko. Pravě v Nizozemí je totiž spolu s Belgií situace vůbec nejhorší v Evropě. Než zanalyzujeme současnost, neuškodí menší exkurz do nedávné minulosti. Až do května roku 2002 bylo Nizozemsko zemí, ve které se přes tři sta let neodehrála vražda z politických důvodů. Pravě květen roku 2002 však tuto skutečnost poupravil. 6. května byl totiž zavražděn Pim Fortuyn, nizozemský pravicově-liberální politik, otevřeně se hlásící ke své homosexualitě. Fortuyn založil svou vlastní politickou stranu LPF (List Pim Fortuyn) poté, co byl vyloučen ze strany Leefbaar Nederland, za kterou v roce 2001 kandidoval do nizozemského parlamentu a to dokonce jako vedoucí kandidátky. V únoru roku následujícího však poskytl rozhovor pro nizozemské periodikum Volkskrant, po jehož uveřejnění byl z kandidátky stáhnut. Médii a svými oponenty byl Fortuyn označován za pravicového populistu a přirovnáván k politikům jako Filip Dewinter, Jörg Haider či Jean-Marie Le Pen – sám Fortuyn však tato přirovnání odmítal a sám říkal, že se řadí spíše k politikům jako Silvio Berlusconi.

Stěžejní pro jeho politickou kariéru a posléze i pro život jako takový byly jeho názory. Fortuyn islám nazýval zpátečnickou kulturou a prohlásil, cituji: "Kdyby to bylo právně možné, nechtěl bych aby už žádný další muslim přišel do této země". Jeho kritické názory na islám a anti-imigrační postoje byly všeobecně známy, na což také nakonec doplatil. Onoho již zmíněného 6. května byl chladnokrevně zabit levicovým ekologistou. Fortuyn právě vystupoval ze svého osobního vozu na parkovišti před sídlem rozhlasové stanice v Hilversumu, když byl zabit střelnou zbraní. Pachatel byl dopaden a následně svou vraždu argumentoval tím, že jí chtěl ochránit nizozemské muslimy před perzekucí. A jak jsem již zmínil, v samotném Nizozemí to byla první politická vražda po více než tři sta letech. A další na sebe neměla nechat dlouho čekat...

Theodoor van Gogh. Ne, vskutku se nejedná o pouhou shodu příjmení, muž, o němž budu v následujících řádcích psát, je členem slavné rodiny Van Goghů – Theův praděda byl jeho jmenovec, Theodoor van Gogh, což byl mladší bratr slavného Vincenta van Gogha. Theo, narozený roku 1957, byl taktéž umělcem – režisérem. Dnes by se řeklo že kontroverzním umělcem. Faktem však zůstává, že na režisérském poli si vydobyl jméno a jeho snímky získaly celou řadu ocenění – už jeho první film Luger získal v Nizozemí tamní hlavní filmovou cenu – Gouden Calf. Kromě režírování se Theo živil také psaním kritických článků na vše možné – na politiky, herce, režiséry či spisovatele. Nejvíce však, jak také jinak, pobuřoval svými politickými postoji. Ty se skládaly ze dvou zásadních faktorů – postavení žen ve společnosti a islám, respektive postavení žen v muslimském světě. Po 11. září 2001 vstoupila do obecného lidového podvědomí jeho nadávka na adresu muslimů ve znění: " geitenneukers", což v překladu znamená velmi hanlivý termín – "ti, co šukají kozy". Tato nadávka se v Nizozemí velmi zpopularizovala, avšak od této doby to také s Theem začalo jít z kopce. Prostor mu přestávala dávat většina periodik i médií. V roce 2004 dokončil svůj desetiminutový dokument Submission, ve kterém popisoval násilné chování na ženách v islámu. Po zveřejnění filmu byl okamžitě oškatulkován termíny jako rasista či xenofob. To hlavní se však stalo 2. listopadu 2004. Zde bych si dovolil citaci z knihy "Kultura totalitarismu, kultura smrti" od Mileny Wahlenové: " 2. listopadu 2004 je v Amsterodamu cestou do práce zavražděn Theo van Gogh. "Pachatel na oběť jedoucí na kole patnáctkrát vystřelí. Na zemi ležícímu prořízne dlouhým nožem hrdlo; pak mu do břicha vbodne „rozsudek" za urážku Proroka. Holandsko proslulo velkorysostí vůči cizincům. Vrah marockého původu Mohamed Bouyeri byl integrovaný holandský občan. Pilně navštěvoval pro souvěrce zbudované mešity, kde duchovní vůdcové jako jinde svobodně kázali nenávist k nám. Mutoval ve fanatika, který by nikdy nepodal ruku ženě, aby se nepošpinil." Odkaz Theodoora Van Gogha však žije dodnes a jeho myšlenky a dílo zůstanou nezapomenuty v srdcích všech svobodomyslných lidí. Pasáž o něm bych tak zakončil další citací, protentokrát přímo výrokem z jeho úst: " "Multikulturalismus je zdvořilé ustupování roztahovačnému hostu, který vás postupně vytěsňuje z vašeho příbytku."

Z nedávné minulosti se však přesuňme přímo do aktuální a horké přítomnosti. Třetím a zároveň momentálně nejdůležitějším jménem, kterým se budu zabývat, je Geert Wilders.
Pětačtyčicetiletý poslanec nizozemského parlamentu Wilders, původně člen liberální strany VVD, se musí od roku 2004 skrývat na tajných místech pod neustálou policejní ochranou. Důvodem jsou výhružky smrtí ze strany islamistů, kterým se nelibí Wildersovi anti-islamistické a anti-imigrační názory. Wilders například navrhoval zákon, který by zakázal Korán v celém Nizozemsku. Proslavil se také výrokem, ve kterém Korán přirovnal k Mein Kampfu Adolfa Hitlera. To však ostatně nebyl zdaleka první, kdo něco takového řekl, jelikož podobný výrok z dob minulých náleží i například Winstonu Churchillovi. Wilders později z VVD vystoupil a založil si svou vlastní stranu – Partij voor de Vrijheid, česky Strana pro Svobodu. Ta získala v parlamentních volbách v roce 2006 celkem pět mandátů a její popularita mezi voliči nadále stoupá. Do obecnějšího povědomí se však jeho jméno dostalo až v posledních týdnech, kdy se strhla nevídaná mediální mela okolo jeho dokumentárního snímku s názvem Fitna. Film Fitna, ještě než ho vůbec někdo viděl, vyvolal obrovskou vlnu nevole u všech muslimů a u politicky korektních politiků snad ze všech významnějších států světa. Kvůli filmu, který ještě nikdo neviděl, se dokonce konala i mimořádná schůze orgánů EU či NATO.

Citovat zde výroky vrcholných politiků na adresu Fitny by bylo naprosto irelevantní, jelikož jsou všeobecně známé – chovají vůči ní velmi, velmi kritický tón a zbabělý odmítavý postoj. Poté, co byla Fitna uveřejněna, jsme se konečně mohli sami na vlastní oči přesvědčit, o čem že tento "kontroverzní extremistický snímek" vlastně je. Je bezesporu pozoruhodné, že v tomto patnáctiminutovém díle vystupují pouze a jen muslimové, či jsou zde zaznamenávány jejich činy. Slyšíme zde hlasy imámů, kteří káží k dobytí Evropy a vraždění "nevěřících psů". Politicky korektní stanovisko zní, že násilí nemá s islámem samotným nic společného a je pouze výplodem teroristů, kteří islám zneužívají. To je ale naprostý nesmysl a Geert Wilders to ví – avšak nejen on. Podívejme se nyní na stanovisko z opačné strany. Omar Bakri je vysoce postavený muslimský duchovní, nyní žijící v Libyi. Ten názory, že Fitna uráží islám, odmítá: "Naopak, když vynecháte první obrázky a zvuk vytrhávané stránky, mohlo to být klidně natočeno bojovníky džihádu," řekl doslovně Bakri. Ukazování pravdy o islámu je dnes prostě něco, co se evropským politikům nehodí do krámu. Velkým neštěstím je to, že na to bude v letech následujících doplácet celá Evropa. V zemi tulipánů se však možná blýská na lepší časy – podle volebního průzkumu ze sklonku loňského roku by nyní Strana pro Svobodu Geerta Wilderse získala skvělých 20 % hlasů.

Vraťme se ale ještě zpátky k Nizozemí. Drtivá většina muslimů, která tam žije, pochází z nejzaostalejších částí východního Turecka a severního Maroka. Tito lidé jsou pak velice lehkou kořistí pro manipulativní nizozemské imámy. Wahhábistické a salafistické islámské skupiny tak rekrutují nově příchozí muslimy s cílem prosadit v Nizozemí zavedení islámského práva Šária. Johanes J. G. Jansen z Utrechtské univerzity a ředitel Holandského institutu v Káhiře vidí problém současného Nizozemí v jeho historii. Říká, že smůla Nizozemí tkví v tom, že jeho obyvatelé neví, co to je válka. Jedinou jejich zkušenost tvoří mírná německé okupace z let 1940-1945, kdy na tamním území byla jediná minorita a to minorita židovská. Pokusy nizozemských úřadů o deportace ilegálních cizinců v zemi si tedy valná část nizozemské veřejnosti spojuje právě s deportacemi židů za druhé světové války.

Islámské právo Šária

Nyní se podívejme, na jakých základech je vlastně islám jako takový postaven. O Koránu jakožto o knize sice široká veřejnost ví, ale o čem že se v Koránu mluví, co je jeho obsahem či poselstvím, už ví laická veřejnost daleko méně. Pokud navíc přidáme masivní kampaň zkreslování a politické korektnosti jak ze strany masmédií, tak ze strany politiků, máme zde nádherné informační vakuum. Informační prázdno, které je naplněno nejrůznějšími politicky korektními poučkami, díky kterým můžete být za jakoukoliv kritiku islámu či přistěhovalectví muslimů okamžitě označeni za rasistu či xenofoba. Přesně tak, jak se to hodí současnému evropskému politickému vedení.

Základním stavebním kamenem islámu je vyjma Koránu také Šária, což je islámské právo, které se dělí na dvě pomyslné části – rodinné právo (manželství, rozvody) a trestní právo (spravedlnost). Je třeba si uvědomit, že islámské právo a z něj vycházející zákony jsou muslimy chápány jako něco, co je pevně dané, neměnné, věčné a jediné správné. Právo Šária je chápáno jako cosi, co je sesláno bohem – duchovní výraz slova "Šária" znamená "přítomnost Boží vůle". Muslimové sice uznávají svaté knihy jiných náboženství, avšak dodávají, že tyto knihy byly pozměněny lidmi a původní poselství tak zkreslují. Islámské právo dělí lidi do tří kast – svobodní muslimové, otroci a jinověrci. Svobodní muslimové jsou dospělí muslimové (+15 let) a dospělost je zde klasifikována jako způsobilost ke všem právním úkonům a povinnost dodržovat právě právo Šária. Rovnoprávnost mužů a žen v islámské společnosti je naprostá utopie – to, že jsou muži nadřazeni ženám je neustále opakováno napříč celým Koránem i napříč celou Šáriou. Z toho také vyplývá jedno ze základních práv, a to právo, že žena je právně podřízena muži a že ve věcech krevní msty, svědectví a dědictví je žena považována jen za půl muže. Abych zde však islámu nekřivdil, je třeba poznamenat, že ve velice liberální Saudské Arábii tomu tak není – tamní soud totiž v roce 2007 rozhodl, že žena je rovna pouze polovině jedné nohy muže. Rozsudek byl samozřejmě pravomocný. Co se otroctví týče, to sice bylo ve většině islámských zemí formálně zrušeno (např. Tunisko 1846, Saudská Arábie 1960), avšak pravda je taková, že otroci jsou i dnes součástí muslimské společnosti. Hojně se otroctví ještě stále pěstuje například v severoafrickém Maroku, Alžírsku či v konflikty zmítaném Súdánu.

Postavení žen v islámu

Když už jsem načal postavení žen v islámské společnosti, udělám zde nyní krátký výpis z toho, co mají ženy islámským právem zakázáno, či jak jinak jsou ženy v porovnání s muži diskriminovány:

• žena ze svého těla nesmí ukázat více než ruce po zápěstí, kotníky, obličej
• žena se nesmí pohybovat mimo domov bez doprovodu muže, s nímž nemůže navázat intimní vztah (bratr, otec...)
• pro ženy existuje seznam doporučených prací, které mohou vykonávat v souladu s
předchozím ustanovením (jinak řečeno, ženy například nemohou pracovat v nemocnicích, řídit samy auto, či vykonávat jakékoliv povolání, kde není zaručena dostatečná segregace pohlaví)
• zákaz styku ženy s cizími muži se vztahuje i na telefonování, psaní e-mailů či sms apod.
• ženy ve škole nesmí učit muž
• žena musí požádat manžela o povolení, pokud chce vyjít z domu
• ženám je zakázán make-up či jakékoliv jiné zkrášlovací procesy
• žena, pokud k tomu nemá závažné psychické či fyzické důvody, nesmí svému manželovi odepřít pohlavní styk
• antikoncepce je zakázána
• ženy nesmí na hřbitov
• žena smí být bita svým mužem, pokud ten usoudí, že to je na místě
• muslimská žena si nesmí vzít nevěřícího (tj. ne-muslima)

Tolik jen ve zkratce – podobných ustanovení by se našla celá řada, považuji však za zbytečné zde plýtvat místem – vypsaný vzorek považuji za dostatečně reprezentativní.

Právo Šária – Spravedlnost

Na závěr bych se zde rád detailněji podíval na Šáriu – kapitolu Spravedlnost, tj. trestní právo, na kterém se dle mého názoru nejvíce odráží to, jaké nelidské zvěrstvo se pod "mírumilovným" islámem ve skutečnosti skrývá. Následující citace pocházejí z práva Šária podle školy Šhafí, Umdat al-salik, certifikované káhirskou univerzitou al-Azhar jako "v souladu s vírou a praxí ortodoxní muslimské společnosti". Nutno poznamenat, že tento výklad práva Šária je jediný správný (tj. Božský, nepozměněný) – tudíž neexistují jiné verze, které by se v něčem původně lišily a pokud ano, tak již dle islámského práva nemají s islámským náboženstvím nic společného, jelikož nevyjadřují vůli Boha. Citace z onoho mnou výše zmíněného práva si vždy dovolím krátce okomentovat. Údaje v hranatých závorkách značí, odkud přesně dané citace pochází, dle řazení práva Šária:

"Zabití věřícího je v Alláhových očích odpornější, než zničení celého tohoto světa".
Alláh nejvyšší řekl: "... nezabíjejte nikoho, koho Bůh vám zakázal, leda podle práva!" (Korán 6:151) a "Vám, kteří věříte, jest předepsán zákon krevní msty za zabití ..." (Korán 2:178)) [O: Spravedlnost; o-1.0; Kdo je předmětem odplaty poškozujících zločinů]

- hned na úvod je zde tedy vytyčeno, že zabití věřícího (tedy pouze, což bych rád zdůraznil, muslima) je ten nejotřesnější čin, ihned vzápětí se však mluví o tom, že podle práva (tedy dle Šárii) se již zabíjet může, což je již samo o sobě krajně nehumánní v a přímém hodnotovém kontrastu s hodnotami, které vyznává naše civilizace (evropská, euro-atlantická, západní, či jakýkoliv jiný termín označující "vyspělý svět").

Odplata je povinná. [O: Spravedlnost; o-1.1; Kdo je předmětem odplaty poškozujících zločinů]

- možná maličkost, vzhledem k následujícím nařízením však poměrně důležitá věc

Následující případy nejsou předmětem odplaty:
- muslim za zabití ne-muslima;
- židovský nebo křesťanský podřízený islámského státu za zabití odpadlíka od islámu (O: protože podřízený státu je pod jeho ochranou, zatímco zabití odpadlíka je bez následků) [O: Spravedlnost; o-1.2; Kdo je předmětem odplaty poškozujících zločinů]

- jinak řečeno, pokud muslim zabije jakéhokoliv ne-muslima, nebude za to potrestán, protože takové jednání je podle Koránu správné

Odplata je povinná za zranění (A: v úměrném rozsahu), kdykoliv zranění způsobené odplatou může být (O: zcela) způsobeno, aniž by přesáhlo rozsah původního zranění, jako (A: když se odplata zraněním provádí na) oku, očním víčku, měkké části nosu, uchu, zubech, rtech, ruce, nože, prstech, špičce prstu, penisu, varlatech, vagíně a podobně; za předpokladu, že zranění způsobené jako odplata je stejné jako to původní, což znamená, že pravá strana není zaměněna za levou, horní za spodní, ani zdravá část za ochromenou. (N: ani se neprovádí odplata například za střelná zranění do břicha nebo hrudi, protože je nelze provést bez rizika většího zranění, než bylo to původní, a z toho důvodu se použije pouze samotné odškodnění). Neprovádí se odplata za (O: zlomení) kosti (A: ačkoliv je zaplaceno za náklady na vyléčení apod.). [O: Spravedlnost; o-3.2; Odplata za tělesná zranění nebo smrt]
- hyenismus té nejvyšší úrovně, kdy se v islámském právu Šária detailně rozebírá, jakým způsobem má být prováděna odplata neboli krevní msta

Ženy mají nárok na odplatu proti mužům, děti proti dospělým, a lidé nižší třídy proti lidem vyšší třídy; ať už jde o odplatu život za život, nebo úd za úd. [O: Spravedlnost; o-3.3; Odplata za tělesná zranění nebo smrt]
Neprovádí se odplata proti těhotné ženě, dokud neporodí a novorozenec není schopen uživit se mlékem jiné ženy. [O: Spravedlnost; o-3.6; Odplata za tělesná zranění nebo smrt]

- až neuvěřitelně směšně, ba přímo ironicky, působí některé pasáže Šárie, které se snad podobnými nařízeními snaží o jakousi rovnoprávnost při páchání barbarských činů

Odškodnění za zabití muslimského muže je 100 velbloudů. [O: Spravedlnost; o-4.0; Odškodnění (Diya)]
Je povoleno, aby poškozený dostal platbu jinak než prostřednictvím velbloudů, pokud obě strany souhlasí. [O: Spravedlnost; o-4.8; Odškodnění za smrt způsobenou skutečnou chybou]
Odškodnění za smrt nebo zranění ženy je poloviční než odškodnění placené za muže.
Odškodnění za smrt Žida nebo křesťana je třetinou odškodnění placeného za muslima. Odškodnění placené za zoroastriánce je patnáctinou odškodnění za muslima. [O: Spravedlnost; o-4.10; Odškodnění za smrt způsobenou skutečnou chybou]
Odškodnění za každý prst je deset velbloudů, a pět za každý zub. [O: Spravedlnost; o-4.14; Odškodnění za tělesná zranění]
Není žádné povinné odškodnění za zabití ne-muslima ve válce s muslimy (harbi), někoho, kdo opustil islám, někoho odsouzeného k smrti ukamenováním (A: za cizoložství (def: O-12)) na základě odsouzení u soudu, nebo těch, jejichž zabití při vojenské akci je povinné (N: jako například loupežníci). [O: Spravedlnost; o-4.17; Odškodnění za tělesná zranění]

- další výňatek práv ze sborníku Šária ponechám bez komentáře, tyto výňatky do své maturitní práce uvádím právě proto, abych ilustroval, jakými pravidly se islám, který je všeobecně uznávaný jako mírumilovné náboženství, řídí

(O: Opuštění islámu je nejodpornější formou nevíry (kufr) a také nejhorší. Může k němu dojít prostřednictvím sarkasmu, jako když je někomu řečeno, "ostříhej si nehty, to je sunna", a on odpoví "neudělal bych to, i kdyby to tak bylo", v kontrastu se situací, kdy existují okolnosti, které ho ospravedlňují, jako když se jeho jazyk zaběhne, nebo když někoho cituje, nebo to říká ze strachu.) [O: Spravedlnost; o-8.0; Odpadlictví od islámu (ridda)]
Když osoba, která dosáhla puberty a je příčetná, dobrovolně odpadne od islámu, zaslouží si být zabita. [O: Spravedlnost; o-8.1; Odpadlictví od islámu (ridda)]
V takovém případě je povinností chalífy (A: nebo jeho zástupce) ho požádat, aby se kál a vrátil se k islámu. Pokud tak učiní, je to od něj přijato, pokud ale odmítne, je okamžitě zabit. [O: Spravedlnost; o-8.2; Odpadlictví od islámu (ridda)
- několik málo pasáží týkajících se odpadlictví od islámu

Jedním z dalších klíčových pojmů islámského náboženství je džihád. Ten je samozřejmě taktéž obsažen v islámském právu Šária. Pokud někdo tvrdí, že džihád, neboli svatá válka,
nemá s islámem nic společného, lže. Jako důkaz zde ocituji celou úvodní pasáž Šárie, jež se týká právě džihádu.

(O: Džihád znamená válku proti nemuslimům a je etymologicky odvozen od slova mudžahada, které znamená válku za ustanovení náboženství. A to je menší džihád. Pokud jde o větší džihád, jde o duchovní válku proti nižšímu já (nafs), což je důvod, proč prorok řekl, když se vrátil z džihádu,
"Vrátili jsme se z menšího džihádu k většímu džihádu".
Posvátným základem pro džihád, který předchází koncensu učenců (def: b-7) jsou verše koránu jako:
1- "Boj je vám předepsán" (korán 2:216);
2- "Zabíjejte je, kdekoliv je najdete" (korán 4:89);
3- "Bojujte proti modloslužebníkům jako jeden muž" (korán 9:36);
a takové hadísy, jako ten zaznamenaný Bucharim a Muslimem, podle kterého prorok řekl:
"Bylo mi nařízeno bojovat proti lidem, dokud nedosvědčí, že není boha kromě Aláha a že Mohamed je Aláhovým poslem, nebudou vykonávat modlitby a platit zakat. Pokud to řeknou, zachránili přede mnou svojí krev a majetek, s výjimkou práv islámu nad nimi. A jejich konečné zúčtování bude s Aláhem";
a v hadísu zaznamenaném Muslimem,
"Jít ráno nebo večer bojovat na stezce Aláhově je lepší než celý svět a všechno v něm". [O: Spravedlnost; o-9.0; Džihád]

Vůbec poslední pasáž z islámského práva Šária, kterou si dovolím ocitovat, je část, pojednávající o cílech džihádu, dle stejnojmenné kapitoly ve sbornících práva Šária.

Chalífa (o-25) vede válku proti Židům, křesťanům a zoroastriáncům (N: za předpokladu, že je nejprve pozve k islámské víře a praxi, a pokud nepřijmou, vyzve je pak k životu pod společenským pořádkem islámu placením nemuslimské daně z hlavy (džizja, def: o-11.4) – což je významem její platby, nikoliv peníze samotné – přičemž zůstanou ve svém náboženství) (O: a válka pokračuje) dokud se nestanou muslimy, nebo nezaplatí nemuslimskou daň z hlavy (O: v souladu se slovem Alláha Nejvyššího:
"Bojujte proti těm, kdož nevěří v Boha a v den poslední a nezakazují to, co zakázal Bůh a Jeho posel, a kteří neuctívají náboženství pravdy, z těch, kterým se dostalo Písma dokud nedají poplatek přímo vlastní rukou, jsouce poníženi." (korán 9:29),
přičemž čas a doba pro to je před konečným příchodem Ježíše. Po jeho konečném příchodu od nich nebude přijato nic jiného než islám, protože vybírání daně z hlavy je platné pouze do Ježíšova příchodu, což je božsky zjevený zákon Mohamedův. Ježíšův příchod nebude znamenat zavedení jiného božsky zjeveného práva, protože ten bude vládnout zákonem Mohamedovým. Pokud jde o prorokův výrok
"Já jsem poslední, po mě nebude dalšího proroka"
to není v rozporu s konečným příchodem Ježíše, protože ten nebude vládnout podle Evangelií, ale jako následovník našeho proroka). [O: Spravedlnost; o-9.8; Cíle džihádu]

Chalífa bojuje proti všem ostatním lidem, dokud se nestanou muslimy (O: protože nejsou lidmi s Knihou, ani tak nejsou váženi, a není jim povoleno se usadit a platit daň z hlavy (džizju) (n: ačkoliv podle školy Hanáfi je lidem všech dalších náboženství, dokonce i modloslužebníkům, povoleno žít pod ochranou islámského státu, pokud se stanou muslimy, nebo souhlasí s placením daně z hlavy, a jedinou výjimkou jsou odpadlíci od islámu a modloslužebníci, kteří jsou Arabové, kteří nemají jinou volbu, než se stát muslimy (al-Hidaya sharh Bidaya al-mubtadi' (y-21), 6.48-49)). [O: Spravedlnost; o-9.9; Cíle džihádu]

Mohl bych pokračovat a pasáží, podobných těmto, zde ocitovat obrovské množství, ale považuji to za zbytečné, jelikož pro účel mé maturitní práce je toto množství dostatečné a především přesně poukazuje a podpírá to, co je hlavní myšlenkou této práce – totiž upozornit na nebezpečí islámského náboženství v kontextu se situacemi ve většině evropských zemí. Za nanejvýše alarmující skutečnost lze považovat fakt, že tou nejhlavnější snahou muslimských přistěhovalců v Evropě, je právě zavedení práva Šária v jednotlivých zemích. Každý jednotlivý člověk by se měl zamyslet nad tím, co by to pro celou evropskou společnost znamenalo.

Závěr

Co tedy říci a poznamenat na úplný závěr? Snad jen to, že v Evropě právě bije na pomyslných "za pět minut dvanáct", ne-li, jestli už dvanáctá neodbila. Islám je náboženství, které zásadním způsobem odporuje svobodě, demokracii, myšlenkovým a kulturním hodnotám, jež jsme zdědili po našich předcích, které jsou pro nás tolik cenné a na kterých je postaven nás všední a každodenní život. Pojem "islamizace Evropy" je současnými politiky bagatelizován či různě zlehčován, či v těch nejhorších případech dokonce kriminalizován. Islámské učení samo však ukazuje, kde leží pravda ohledně této otázky. Dle sociologických a demografických průzkumů je nad slunce jasné, že pokud trend islamizace Evropy bude pokračovat stejným tempem jako doposud, v roce 2050 už bude Evropa z většiny islámská. Pokud se nad tím každý jednotlivý člověk nezamyslí, kope svým dětem a dalším budoucím generacím, pomyslný hrob. Situace se však jen těžko změní, pokud se bude na školách o islámu učit pouze jako o "jednom z několika náboženství" a bude proklamováno, že se jedná o mírumilovné náboženství. Pokud vládnoucí politické vrstvy a masmédia budou i nadále tvrdit, že terorismus a islám nelze spojovat, situace se nezlepší – naopak, bude čím dál horší. Něco jako mírumilovný islám totiž neexistuje. Stejně tak neexistuje ani mírumilovný muslim – pokud totiž nějaký muslim bude vyznávat mírové, tolerantní a svobodomyslné hodnoty, není to muslim, jelikož toto zásadním způsobem odporuje jak Koránu, tak právu Šária. Celou svou maturitní práci bych tedy rád zakončil citací za mořem velmi známého americko-izraelského komika Jackie Masona (původním jménem Yacov Moshe Maza):

"Muslimské náboženství je vražedná organizace, která učí nenávist, terorismus a zabíjení. Každý si myslí, že je islám náboženství lásky a bratrství, ale je pravdou, že teroristé jen odrážejí obsah svého náboženství. Následují jen příkazy Koránu, který učí nenávisti, terorismu a zabíjení. Nechápu, jak se vůbec může nazývat náboženstvím. Islám by se měl jmenovat vražednou organizací k zabíjení lidí."

Použitá literatura:

DENNY, M. Frederic. Islám a muslimská obec. Praha: Prostor, 2003. 200 s.
ISBN 80-7260-088-5.

KURAS, Benjamin. Evropa snů a skutečností. Praha: Baronet, 2007. 181 s.
ISBN 978-80-7214-971-1.

LAQUER, Walter. Poslední dny Evropy. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 188 s.
ISBN 80-7106-829-200.

KEPEL, Gilles. Válka v srdci islámu. Praha: Karolinum, 2006. 296 s.

DANČÁK, Břetislav ed. Perspektivy západní civilizace a pět let globálního terorismu. Brno: MPÚ MU, 2006. 122 s.
ISBN 80-210-4003-3.

SPENCER, Robert. Islám bez závoje. Praha: Triton, 2006. 240 s.
ISBN 80-7254-761-5.

BŘICHÁČEK, Tomáš ed. Evropské otazníky. Praha: Český portál, 2007. 322 s.

KOLEKTIV, autorů. Islám v Evropě obohacení, nebo nebezpečí?. Praha: Centrum pro ekonomiku a politiku, 2006. 104 s.
ISSN 1213-3299.

SCRUTON, Roger. Západ a ti druzí – Globalizace a teroristická hrozba. Brno: Barrister & Principal, 2007. 152 s.
ISBN 978-80-7364-042-2.

WAHLENOVÁ, Milena. Kultura totalitarismu, kultura smrti. Prostor. – Č. 69/70 (2006), s. 91-107.

Internetové zdroje:

http://pravdaoislamu.cz/eusifra.pdf

http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2007/05/30/saria-manzelstvi/

http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2007/05/31/saria-rozvod/

http://info.pravdaoislamu.cz/index.php/2007/06/07/saria-spravedlnost/

http://www.groepwilders.com/

http://pavek.bloguje.cz/

linkuj.cz vybrali.sme.sk